Člověk je od přirozenosti agresivní a bojechtivý tvor. Ohlédneme-li se do historie – na dvě světové a stovky menších válek, pronásledování, vraždění a terory, které člověk na člověku páchal – nemůžeme ani dnes pracovat s východiskem, že jsme od přirozenosti mírumilovní tvorové. Nejsme. Lidé ve svých životech násilí z jakéhosi prapodivného důvodu chtějí. Chtějí ho páchat na druhých a chtějí ho sami zažívat. Uspokojuje je to. O násilí a jeho nezanedbatelné roli v lidské přirozenosti ale tento článek primárně být nemá. Fakt, že je člověk přirozeně agresivní a ukájí se násilím, budu brát jako východisko pro následující řádky, kterými se značným odstupem reaguji na pařížské události a možná více na to, co je zapříčinilo a jaké konsekvence tyto události vyvolaly v rovině veřejné i soukromé.
Terorismus a lidskost
K tomu, co se v pátek 13. 11. 2015 stalo v metropoli Francie, lze říci jediné: Terorismus je zlo. Každý teroristický útok spáchaný kýmkoliv na komkoliv je činem zavrženíhodným – nikoli ovšem nelidským. Neboť co je lidskost? Je to slušnost? Ohleduplnost? Mírumilovnost? Úcta? Láska k bližnímu? Pro toho, kdo pojem lidskost vykládá restriktivně podle katalogu lidských práv a ideálů humanismu možná ano. Ale není humanismus a jím prostoupený katalog lidských práv pouhým politickým konstruktem (moudré menšiny) uměle implementovaným na lidskou přirozenost (nemoudrou většinu) se snahou ji změnit nebo ji regulovat? Jak bylo řečeno výše, člověk není od přirozenosti mírumilovný – je přirozeně agresivní a terorismus je pouhým odrazem jeho přirozenosti. Budeme-li vykládat pojem lidskost extenzivně, dojdeme k závěru, že je-li terorismus projevem lidskosti a zároveň zlem, implikuje to fakt, že je člověk ve svém jádru nejen agresivní, ale i zlý. Jedním dechem je zde třeba poznamenat, že přirozenost nelze v žádném případě brát jako argument ospravedlnitelnosti. Přesto, že terorismus vzešel z lidské přirozenosti – agresivity a bojechtivosti – zůstává i nadále činem zla, a tedy činem pro (civilizovanou) společnost nežádoucím. Již před tisíci lety totiž vznikl mezi lidmi nepsaný konsenzus (společenská smlouva), že bude výhodnější tuto část lidské přirozenost regulovat (institucí státu) a nenechávat jí volný průběh, poněvadž takovým bychom se vrátili na prvopočátek Hobbesem popsaného stavu války všech proti všem. Z tohoto hlediska je proto třeba vnímat regulaci lidské agresivity (lidské přirozenosti) veskrze pozitivně. Ta samá regulace však může mít i důsledky negativní, ale o těch až později.
O samotném teroristickém útoku jsem se dozvěděl až v sobotu 14. 11. ráno, tedy s několikahodinovým odstupem. O to horší bylo moje zděšení – média už za těch pár hodin měla dostatečný prostor, aby stačila celou věc důkládně rozpitvat a dostat veřejné i soukromé mínění tam, kam se vůbec dostat nemělo. Do paniky, hrůzy a frivolních předsudků. V dané situaci obvyklý jev – co řeknou v TV je automaticky pravda a co nevím, to si domyslím. Co ale bylo tím, díky čemu mi v danou chvíli běhal mráz po zádech? Smrt tolika nevinných lidí? Vůbec ne. Smrt je běžnou součástí života, ať už je násilná nebo přirozená. V průměru na světě umře cca 100 000 lidí za den. Lidé umírají z různých důvodů – rakovina, infarkt myokardu, leukémie, nebo jen zkrátka byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Ne všichni lidé ale měli to „štěstí“, že byla jejich smrt toliko exponovanou, aby otevřela diskusi nad příčinami a důsledky mezinárodního bezpečnostního problému – terorismu. A tak mi pařížské události pomohly uvědomit si, že čeho se bojím nejvíce není smrt, terorismus či radikální islám, nýbrž obyčejná lidská hloupost. Je to ona, kdo dává živnou půdu pro úspěšně provedený teroristický útok a to ve dvou rovinách; v rovině veřejné (příčinná rovina) a v rovině soukromé (důsledková rovina).
Veřejná rovina
Rovinu veřejnou – tu, která útok zapříčinila – představují vládní politiky zemí Evropy. Zde se hloupost projevuje naivitou, neprozíravostí, politickou korektností a bezdůvodným optimismem. Ve své podstatě neschopností vnímat realitu. Bojovat se zlem není totéž, co o boji se zlem pouze mluvit – vyžaduje to konkrétní kroky a rozhodnutí, bez kterých boj nejen s terorismem, ale s čímkoliv, nemá smysl. Zásadní chyba spočívá v tom, že se politické špičky domnívají, že teroristé přemýšlejí stejně jako my, respektive že jejich pohnutky vycházejí ze stejného éthosu. Na jednu stranu se nebojíme nekriticky používat archetypální černobílý model MY versus ONI, ale na druhou stranu pracujeme naivně s myšlenkou, že ONI – ti jiní, ti nežádoucí, ti, které je třeba zničit – uvažují stejně jako MY. Zatímco nepřítel po nás vrhá bomby, my po něm vrháme servilní úsměvy od řečnického pultíku a ještě se divíme, že to nezabírá. Proto boj s terorismem prohráváme. Slovy politologa Petra Robejška: „Rétorika nemusí být tvrdá a důsledná, pokud budou tvrdé a důsledné činy.“ Ty však tvrdé a důsledné nejsou.
Nyní se zmíním o negativních důsledcích regulace lidské přirozenost (agresivity), o kterých jsem v úvodu článku slíbil, že se k nim vrátím. Budeme-li koncept regulace agresivity popsaný v úvodu obhajovat za každou cenu bez ohledu na okolnosti a budeme-li přehlížet realitu, ve které se tento koncept nyní jeví jako neefektivní, nemůžeme se našemu neúspěchu v boji s islamisty a terorismem divit. Jsme natolik sžití s původně umělým konstruktem humanity, že si ani na moment nepřipouštíme, že pouze a jen ve chvíli, když od tohoto konstruktu upustíme, můžeme zvítězit. Jinými slovy; vyzbrojeni ideály humanismu nemůžeme bojovat proti živlům, které stejné ideály neuznávají. Respektive bojovat ano, ale zvítězit ne. Pokud s námi islamisté vedou nečestný boj prostřednictvím terorismu, nemůžeme s nimi svádět boj čestný. Možná trochu machiavellisticky si dovolím tvrdit, že musíme bojovat ještě nečestněji než oni. Čestný boj je efektivní pouze proti nepříteli, který ve svém éthosu uznává princip autority a hierarchie – ten však islamista neuznává a nikdy uznávat nebude. Jak píše Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody: „Pokud stojí nějaký aspekt islámu za zaznamenání, není to jeho oddanost autoritě a hierarchii, nýbrž pravý opak…V náboženství bez duchovní hierarchie má bin Ládin stejně velkou nebo stejně malou autoritu jako pakistánský řidič taxíku z New Yorku.“ Proto chceme-li s islamisty bojovat efektivně a nebýt hloupí, měl by pro nás onen pakistánský taxikář z New Yorku (nebo Paříže, Prahy, či Berlína…) navzdory našemu humanistickému přesvědčení představovat stejné riziko veřejného nebezpečí, jako radikální vůdce teroristické jednotky. Neboť i tento taxikář se stejným vůdcem může z hodiny na hodinu stát.
Shrňme, že globální problém ve veřejné rovině spočívá toliko v neschopnosti dělat politiku pro futuro (do budoucnosti). Tato neschopnost je zapříčiněna systematickým odmítáním reality, nebo jejím zkresleným vnímáním. V důsledku toho se tak tvoří neefektivní politika ex post (dodatečně) soustřeďující se na zahlazování důsledků daleko více, než na podchycení potenciálních rizik. Té je třeba se vyvarovat, chceme-li vítězit.
Soukromá rovina
Strach z lidské hlouposti mě v minulých dnech zachvátil ještě jednou – tentokrát hloupost nevzešla od státníků, nýbrž od obyčejných lidí. Důvody jsou jasné: tam, kde smysl pro realitu chybí v rovině veřejné, přeleje se dvojnásobně do roviny soukromé, kde lidé ve svých vzájemných vztazích vnímají realitu daleko více (neboť nejsou zatíženi „palácovým syndromem“, tedy nahlížením na věci z povýšené perspektivy odtržené od reality). Co se tedy stane, když se státníci tváří, že je všechno v pořádku a nebezpečí nehrozí, zatímco si my, obyčejní lidé, přečteme v novinách o hrůzách, které se staly pár set kilometrů od nás a tušíme, že se mohou stát i nám? Bohužel i my se začneme chovat nelogicky a onen vytříbený smysl pro realitu rychle transformujeme v ryzí hloupost: Lidé, kteří ještě před nedávnem riziko terorismus vůbec nevnímali, nebo si jej nechtěli připustit, se najednou staví do role starostlivých, zdrcených a veřejně činných občanů vyjadřujících solidaritu zemi a lidem, o které ještě před nedávnem skoro ani nevěděli, že existuje. Hromadně si začnou měnit profilové fotky na FB za trikoloru, rozvíjejí konspirační teorie o chystané invazi Islámského státu do Evropy, rezolutně odmítají islám, aniž by o něm cokoliv věděli, stejně jako podepisují směšné petice pro postavení islámu mimo zákon. Jsou zavile přesvědčení o tom, že chyba je v těch druhých a rozhodně ne v nás. Co se týče solidarity s obětmi, jsou pochopitelné. Solidarita sama o sobě je v pořádku – je projevem lidskosti v restriktivním slova smyslu. Nevěřím ale, že je zde solidarita u mnohých z nás upřímná. Nemůže být. Není. Kdybychom si totiž nezměnili profilovou fotku na FB za trikoloru, nebyli bychom „cool“ a být „cool“ je dnes přeci alfou omegou naší existence.
V rovině soukromé jsme tedy deklasovali závažnost teroristického útoku, jeho příčin a důsledků na primitivní, povrchní, konzumně – mediální rovinu, aniž bychom se, byť jen na moment, zastavili a zamysleli nad tím, co tragédii vyvolalo a řetězec jakých následků to spustí. Připodobnil bych to k situaci, kdy se na trhu objeví nový model smartphonu a mimo hru je ten, kdo jej nevlastní. Že jej nepotřebujeme, je jisté, ale je jisté i to, že jej bez logických důvodů chceme? Není. Nevíme, jestli jej chceme – víme jen, že jej mít musíme. V opačném případě bychom museli čelit veřejnému opovržení, o němž zase jistojistě můžeme říct, že jej nechceme. To celé neznamná, že být „in“ je špatně. Ale pakliže být „in“ znamená být hloupý, hloupost šířit a mechanicky přijímat vnější stimuly bez přemýšlení nad podstatou věci, je být „in“ nebezpečné. Spouští to spirálu hromadného měnění profilových fotek na francouzskou trikoloru, podepisování směšných petic za postavení islámu mimo zákon a zbytečné radikalizace společnosti.
Výše popsané není jen smutné – je to děsivé a bude mít existenciální dopad na příští vývoj nejen ve Francii, ČR a Evropě, ale v celém světě. Taková situace – pomyslný mezník – není nic neobvyklého. V každé dekádě, století či tisíciletí musí nastat moment, který transformuje hodnoty zakořeněné v období předchozím. Rozdíl je jen v tom, že nyní tím determinantem transformace nebude nic zvenčí, ale zevnitř – naše vlastní svědomí, morálka a hodnoty. Boj, který svedeme v rovině soukromé o budoucnost, nesvedeme proti vnějšímu nepříteli, ale proti naší vlastní hlouposti.
Řešení
Pokud má lidská hloupost pouze individuální charakter a projeví se osobní odpovědností, je škodlivá jen minimálně – omylní jsme všichni. Ve chvíli, kdy však hloupost jednotlivce freneticky aktivuje skrytou hloupost dalších jednotlivců a vyvolá globální následek, stává se veřejnosti nebezpečným virem. A co víc – dokáže v tomto případě vystupovat ne jako hloupost, ale brát na sebe háv chytrosti či dokonce moudrosti. V důsledku toho se pak obě roviny slejí v jednu, jako v případě České republiky, kdy se hlava státu postaví na pódium s výkvětem českého rasismus a xenofobie a etabluje se spolu s ním do hlasu celého národa. Kdyby se hlava státu postavila na pódium vedle lidí, kteří jen vyjádří svůj nesouhlas s islámem jako náboženstvím, pak by to bylo zcela v pořádku – svoboda slova i myšlení jsou jejich základními právy. Ve chvíli ale, kdy tito lidé veřejné prohlašují, že by muslimy mleli na masokostní moučku, nemáme zde co do činění s naplněním jejich základního práva, ale s obyčejnou hloupostí. Hloupost ztělesněná hlavou státu zde pak představuje prokletou matku dětí (občanů), které se automaticky rodí postižené, nebo již mrtvé, tj. k hlouposti předurčené.
Klíčem, jak z této spirály hlouposti ven, je sebekritika. Nechceme-li jak v rovině veřejné tak soukromé páchat další chyby, které by terorismu a dalším zlům otevíraly cestu k jejich úspěšnosti, musíme se naučit primárně hledat chyby u sebe a pak až u těch druhých. Tou primární otázkou, kterou bychom si v souvislosti s pařížskými událostmi měli klást a vzápětí na ni odpovědět, by nemělo být, „Proč jsou ti oni tak zlí?“ ale „Kde jsme my udělali tu chybu, že mají důvod se k nám tak chovat?“ Pokud ani po zodpovězení druhé otázky neshledáme, že je chyba v nás a je jen v těch druhých, pak máme plné právo bránit sebe a své hodnoty před vším, čím je ten druhý chce zničit. Toliko k řešení hlouposti jak v rovině veřejné, tak soukromé.
Zamyšlení na závěr
Přes všechny výše uvedené argumenty, proč je lepší nejdříve o věcech přemýšlet a až potom je dělat a proč je důležité začínat s hledáním chyb nejdříve u sebe a pak až u těch druhých, se neubráním pochybnostem o svém přesvědčení. Z oněch pochybností mi vyvstává řada otázek: Co když jsem také jen plodem uměle našroubovaného humanistického myšlení na původně nehumanistickou lidskou přirozenost? Nemají „xenofobové“, „rasisté“ a „fašisté“, jak se jim dnes z humanistické perspektivy říká, hlubokou pravdu, když varují před vším, co přichází z islámského světa? Neměli bychom se na jejich varování dívat jinak a méně kriticky – bez oné umělé „lásky k bližnímu“, kterou bereme jako přirozenou, i když je nepřirozená, a ten který muslim přicházející do Evropy neznalý autority a hierarchie naším bližním vůbec není a být jím možná ani nechce? Není teď tolerance spíše než ctností slabostí? Nepotřebujeme přesně tyto teroristické útoky se vší jejich zvrhlostí a ohavností, abychom si konečně uvědomili, že se svět dostal na okraj jakési pomyslné hranice tolerance, kterou když překročíme, vše doposud vybudované se promění v chaos, šílenství a záhubu? Nebylo 132 obětí málo k tomu, aby se svět (nebo minimálně Evropa) probral z letargické iluze, že 7,2 miliard lidí na této planetě žije podle ideálů humanity a usilovně pracuje na zachování konceptu světového míru? Není tento pacifistický přístup k něčemu apriori nehumánnímu, jako je islám, cestou do záhuby? Ať si každý odpoví sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Doktorka arabistiky PhDr. Jana Hybášková odpověděla takto: „Klasický prostředek lidí, kteří válčí, je ozbrojený konflikt. My jsme se jako Evropané z důvodu post-holocaustu a řady jiných rozhodli, že se nebudeme vměšovat a že nebudeme válčit, a tím pádem hledáme alternativní řešení – ta jsou drahá, náročná a já si nejsem jistá, jestli je zatím známe.“ Proto nelze vyloučit, že se Evropané nakonec ke klasickým prostředkům vrátí.
Že mám z lidské hlouposti strach – více než z terorismu, více než z islámu – je jasné. Nezodpovězenou otázkou na závěr však zůstává, kdo je tady vlastně ten hloupý? Jsou to oni „náckové“ a „xenofobové“, kteří nekriticky brojí proti všem větším či menším rizikům přicházejícím zvenčí, nebo oni „humanisté“ hledící na svět skrze růžovou roušku zdánlivého klidu, pohody a míru? Nebo je mezi těmito dvěma hloupostmi vzájemný vztah? Ukáže až čas. Bojím se však, že budeme toliko přemýšlet o řešení, že až se k němu konečně dobereme, bude již pozdě. A bojím se daleko více, aby se neukázalo, že ti, které tak vehementně z humanistické „sluníčkové“ perspektivy označujeme za „nácky“ a „xenofoby“, neměli nakonec pravdu, když tvrdí, že stojíme na prahu války – nikoli proti vlastní hlouposti, ale proti skutečnému vnějšímu nepříteli.